Vytrvat a jít kupředu – Příběh kouče amerického fotbalu v Praze

Miloš Kalina lions

“Zlato, jestli se něco nezmění, musím s tím seknout”, řekl jsem své manželce, která se za těch 6 let, co jsme spolu, stala svědkem už snad všeho. Sám jsem v Praze už od roku 2004 a celou tu dobu jsem pracoval s Prague Lions. Stál jsem také v pozici trenéra útoku českého národního seniorského a juniorského týmu, krom dalšího. Prošel jsem si náročným rozpadem týmu na dvě křídla a stal se součástí skupiny lidí, ktera celý program zbudovala z nuly až k výhře v šampionátu po pouhých čtyřech letech práce. Stál jsem na špatné straně těch nejkontroverznějších chybných výnosů rozhodčích v historii amerického fotbalu v Evropě. Na mě a tým se vykašlalo víc kluků, než jsem si kdy dokázal představit. Snahou vést druhé k odpovědnosti za vlastní činy a rozhodnutí a říkáním pravdy do očí jsem si udělal hromadu nepřátel. Strávil jsem bezpočet nocí v slzách ve snaze přijít na to, co dělám špatně, proč nemůžeme nabrat dech a jestli jsem tou brzdou já sám. 

Abych to zkrátil, prošel jsem si za svých necelých 15 let v evropském fotbalu opravdu mnohým. 

Vloni v létě (2018) to vše však viselo na vlásku, a to dvou sezónách zakončených semifinálovou prohrou čelíc týmu z druhé strany republiky. Začal jsem zvažovat odchod již během sezóny, ale příliš jsem se myšlenkami na něj nezabýval, neboť jsem i tak chtěl svým hráčům dát prostě 100 %. I když jsme při vstupu do semifinále měli nakročeno k vítězství, sami jsme se zadupali do země. V kolotoči emocí jsem pak v pozápasové tiskovce se slzami v očích a mým jednoročním synem v náruči prohlásil: “Jestli u nás neproběhnou zásadní změny, tak tady v semifinále budeme prostě končit každoročně.”

O pár dní později jsem s rodinou odjel na Island, abych se setkal s rodiči a sestrami a znovu načerpal sil. V pronajatém autě jsme s manželkou a synem s úžasem brázdili západ ostrova. Zatímco ti dva spali, já jsem přemýšlel, modlil se a kladl si otázky: “Jsem skutečně po všech těch letech připraven od fotbalu odejít? Jen proto, že je to tak těžký? Co si v Praze bez fotbalu počnu? Mám dojem, že jsem přesně pro tohle jak dělaný, ale prostě už za současného stavu nemůžu dál.”

Zatímco jsem to v sobě všechno zpracovával, má úžasná žena Míša mi opakovala: “Miluju svůj národ a vidím, že ti spousta Čechů hodně ublížila nebo tě jen využila…ale ty k nim pořád chováš tolik lásky. Dal jsi už tolik, že pokud bys opravdu potřeboval odejít, můžeš to udělat s čistým svědomím.”

Promluvil jsem si i s mým otcem, od nějž jsem po celý život slýchával: “Harrodovi se nevzdávají; to, co jsme začali, dotáhneme do konce.” A tenhle muž, kouč se čtyřicetiletou praxí, se k mým úvahám o odchodu vyjádřil takto: “Synu, udělal jsi, co jsi mohl. Dal jsi do toho víc, než by po tobě mohl kdokoliv chtít. Když se po tom všem rozhodneš vydat jiným směrem, neznamená to, že se vzdáváš.” Tohle prohlášení mne v mnoha směrech osvobodilo.

Cítil jsem svobodu, přestože jsem již léta vtloukal do hlavy svým hráčům, že slovo “skončit” nemáme ve slovníku. Spadl mi kámen ze srdce. Zbýval jen krůček k tomu, abych se rozloučil se sportem, který miluju, a s týmem, kterému jsem tolik dal. 

Jednoho rána na Islandu jsem po probuzení ale v srdci a nitru najednou prostě věděl, že musím ZŮSTAT. Musím TO PROBOJOVAT. Musím najít ZPŮSOB, jak!

A tak jsem našel lidi, kteří do toho chtěli jít taky; a s nimi společně pak i ten způsob.

Během několika měsíců se nás sešlo celkem 7 (jak z Čech, tak ze Států) se zájmem o koupi práv ke značce a logu. Tato skupina se pak podílela na sestavení tolik potřebného managementu, čímž započal ROK 0. 

Během toho jsem se před hráči netajil o tom, že jsem odchod vážně zvažoval. Několik z nich reagovalo v tomto duchu: “Kouči, kdybych si prošel jen zlomkem toho, co ty, odešel bych už dávno. Díky, žes zůstal, vytrval a vydal ses naší zemi a Lions.”

A tak jsme se tedy rozhodli jít dál. Celý proces provázela spousta nejistoty a překážek, které bylo třeba překonat – v rychlosti např.:

Hráči, s nimiž jsem počítal, nemohli z nejrůznějších důvodů hrát.

Náš loňský QB musel příležitost si u nás znovu zahrát na poslední chvíli odmítnout, což nás poslalo k rýsovacímu prknu těsně před začátkem sezóny.

DC, o němž jsem doufal, že se k nám připojí, také nakonec nemohl přijet. Několik důležitých pozic jsme měli úplně prázdných. 

Proces odkoupení práv ke značce a logu trval déle, než se očekávalo, a to nás pozdrželo asi 5 měsíců. 

Mohl bych pokračovat, ale pro představu to snad stačí. Postavili jsme se čelem k mnoha výzvám, zakončili základní část sezóny se skórem 9-1 a vstoupili do play-offs, v nichž jsme si dokonce zahráli zápas na domácí půdě!

V playoffs jsme čelili dvěma velmi zdatným soupeřům. V semifinále jsme se postavili proti týmu, který jsme sice v základní části sezóny zvládli porazit s poměrně značným bodovým rozdílem, nicméně jeden z nejvýbušnějších útoků ligy se v playoffs ukázal být výzvou. Zápas byl tentokrát mnohem vyrovnanější, ale vytrvali jsme a v druhém poločase získali převahu. 

Do finále jsme tedy vstupovali s celkovým skóre 10-1, a to včetně několika působivých výher nad schopnými soupeři. V posledním zápase jsme čelili týmu Ostrava Steelers, který disponoval výhodou domácího pole. S nimi jsme zahájili základní část sezóny s odřenýma ušima vítězstvím 7-0. Po tomto zápase se Ostrava sama potýkala s určitými výzvami, ale po zavedení potřebných změn znovu naskočila do sedla a zase začala hrát skvělý fotbal. Pro nás se finálový zápas s nimi stal skutečnou výzvou také pro to, že jsme právě s nimi a právě v Ostravě prohráli dva předchozí roky za sebou. Zde pro nás v semifinále skončily dvě sezóny. Moc dobře jsme věděli, jak dlouhá může být cesta zpět do Prahy po porážce na druhé straně republiky. 

Samotný finálový zápas byl jak na houpačce. Začali jsme zostra a skórovali hned prvním drivem. Ale pokaždé, když jsme zabodovali, naši soupeři nelenili a skóre dotáhli. Tak to probíhalo až do výše 21 bodů, kdy do konce hry zbývalo jen asi 5:30 min. V té chvíli jsme byli zatlačeni až u vlastní endzóny a zvolili passovou akci. Všichni hráči, kteří by mohli pass přijmout, byli krytí soupeřem, kapsa pro našeho quaterbacka se začala zavírat a ten pod tlakem míč zahodil. Flag. Úmyslné zahození míče. Ve vlastní endzóně. Safety. Ostrava se tak poprvé v zápase dostala do vedení a zdánlivě získala potřebné momentum.

V následujících několika minutách jsme tedy museli dokázat svou nezdolnost. Kickoff z našich 25 yardů si to zamířil hluboko na stranu soupeře. Jejich returner musel kus zacouvat a trochu si zpracovat míč, čímž našim hráčům věnoval čas doběhnout a složit jej na vlastních 18 yardech. Za holding pak byli Steelers potrestáni půlením této vzdálenosti a rozehrávali tak z 9 yardů od své endzóny. 

Soupeři začali postupovat po hřišti, ale nakonec je obrana udržela a oni se tak ocitli na našich 44 yardech s posledním pokusem o zisk prvního downu, k němuž jim chyběli pouhé 2 yardy. Rozhodli se pro odvážný krok a namísto odkopu míče zkusili o první down zabojovat. Naše obrana však držela a zatlačila Steelers ještě o 4 yardy zpátky. Tím jsme se ocitli téměř na polovině hřiště se zbývajícím časem 2:55 min hry. 

Následovala jedna z mých nejoblíbenějších akcí celého zápasu. Již v průběhu třetí čtvrtiny mě napadlo nasadit našeho 17letého sprintera na pozici WR, Lukáše Kadlece, do volné sestavy, což znamenalo odchod jednoho z nejlepších WR ligy, našeho TE Archie Stevense, ze hřiště. Když jsem o tom řekl našim trenérům a QB, obdržel jsem pár zmatených pohledů, ale trval jsem na svém s vysvětlením: “Jsou bez dechu. Lukáš je nejrychlejším hráčem na hřišti a je plný síly. Bude z toho touchdown.” Akci jsme si zakreslili a vyčkávali na správný moment. Ihned po našem zastavení útoku Steelers na oněch 44 yardech se na mě náš pass game coordinator, Reed Johnson, nadšeně podíval a naléhal: “Teď. Teď vytáhni tu akci s Lukášem!”

A tak jsme do toho šli. Steelers se vrhli na naše tři WRs a ponechali tak Lukáše Kadlece jen jeden na jednoho s jejich LB. Rekordy trhající QB Mike Hayes udělal pár kroků zpět, O-line mu zajistila dostatek času a prostoru, aby zdatně namířil…a míč tak dostal na pouhý 1 yard od endzóny soupeře, kde ho Lukáš zachytil. Neměl jsem tedy úplně pravdu, touchdown z toho hned nebyl, ten získal až o chvíli později Lukáš Růžek. Lukáš Kadlec si pak z pozice kickera ještě na svůj účet připsal 2 bodové potvrzení touchdownu zachycením přihrávky od Ashley Baileyho. 

Převzali jsme tedy vedení, ale do konce zápasu zbývalo ještě 1:40 min. Jedinou prohru sezóny jsme zaznamenali v obdobné situaci, kdy jsme naposled skórovali necelé dvě minuty před koncem zápasu. Věděli jsme, že teď musí naše obrana opravdu zabrat. Útok Steelers začal ukrajovat yardy, dvakrát se mu podařilo získat první down, ale nakonec jej naše obrana udržela. Celý zápas skončil až poeticky, když se Lukášovi Růžkovi, potenciálnímu finálovému MVP a věrnému souputníkovi v procesu vývoje týmu za posledních 8, 9 let, podařilo sejmout protivníkova QB. 

Ozvala se píšťalka a započal chaos. 

Rozeběhl jsem se přes hřiště s nadějí, že se vyhnu sprše Gatorade, kterou by mohl tentokrát obdržet náš DC Dan Disch, ale ne – dostali mě. Nezastavil jsem však a spolu s celým týmem běžel k tribuně našich fanoušků. Úplně mě přemohly emoce, když jsem spatřil nadšené tváře tolika těch, kteří nás léta a léta podporovali, skrz dobré i špatné. Tváře těch, kteří se společně se mnou pustili do boje za změnu, mě pak úplně rozložily. Jediné, co by celý moment dovedlo k dokonalosti, by byla přítomnost mé ženy, 2letého a 6 denního syna (ano, 6 dní před Czech Bowlem se nám narodil syn, a tak se z tohoto týdne stal jeden z nejlepších týdnů mého života). 

Objetí. Slzy. Polibky. Nespočet “Děkujeme!”, “Máme vás rádi!” a “Dokázali jsme to!”. 

Dokázali jsme to. Touhle výhrou se vše mění. Samozřejmě bych se rád vrátil v čase a zvrátil mnoho těch momentů zklamání a prohry posledních 15 let, ale bez nich, bez vší té lítosti, zrady, zloby, smutku a pochyb by tohle vítězství asi nebylo tak neskutečně sladké. Takový je život. Prokázání vytrvalosti a boj navzdory nepřízni osudu jsou často cestou ke štěstí a radosti. To vnímám při pohledu zpět. 

Co přijde v budoucnu, nelze předvídat. Co však vím je, že já, stejně jako Lions, prokazujíc vytrvalost navzdory nesčetnému množství útrap, jdu kupředu. 

Původní článek od The Battered Bastards naleznete zde. Přeložila Míša Harrodová. Další články o footbalu naleznete na https://thebatteredbastards.com/.

Original article by The Battered Bastard can be found here. Translated by Míša Harrodová. You can also find other articles on football on https://thebatteredbastards.com/.